Setkání

Když mi v jednu chvíli pípne zpráva na mobilu a podívám se na displej a vidím zprávu od kamarádky, kterou jsem neviděla snad věčnost, tak mě to zahřeje u srdíčka. Svolává nás všechny opět po dlouhé době ke společnému setkání. A tak v hlavě přemítám o tom, jak moc se těším na setkání s mými kamarádkami, které jsem neviděla už několik měsíců.

Jak ten čas letí a kolik se toho mezi tím přihodilo. Co vůbec stihnu říct za tu chvilku. Dá se to vůbec všechno povyprávět. Myslím, že je na tom nejdůležitější, že tam prostě budeme. Budeme spolu a užijeme si ty chvíle společně. Z těchto chvil se budeme ještě několik dní těšit a na které budeme zase vzpomínat u dalšího našeho setkání.


A jak to taky rychle uteče, jak si spolu sedneme k hrnku cappuccina nebo sklence vínka. Sotva si řekneme pár slov a už se budeme muset zase rozloučit. Rozloučit se ale vědomím, že se zase brzy uvidíme.


Taky vám ty chvíle, na které se několik dní těšíte, nakonec tak rychle utečou, že vám přijde, že se ani nestaly?



A tak se těším, že si s těma mýma holkama jen tak sednu a ani nebudu muset nic říkat, jen poslouchat, co všechno se událo v jejich životě. A věřím, že toho nebude málo.



Když tak o tom přemýšlím, tak nám život opravdu dává věci, které zrovna v tu danou chvíli potřebujeme a o které nežádáme. Jen ví, že nám nyní pomohou a že je ta správná chvíle nám je nadělit.



Tak jestli máte také nějaké kamarády daleko a dlouho jste je neviděli, napište jim krátkou zprávu a uvidíte, že budou rádi a rádi vás také zase uvidí. Třeba zrovna vy budete tou pomocí, kterou někdo jiný zrovna potřebuje.


Jste to většinou vy, kdo se ostatním ozvete nebo vždy jen čekáte na ostatní až napíšou oni? Kolikrát je únosné těm lidem psát jen z vaší strany o setkání, než vás to omrzí a čekáte až se ozvou oni sami? Je na to nějaké tajné pravidlo? Máte jej někdo z vás?