A bit of Luck-y

Každý den nás provází rozhodnutí, naše rozhodnutí, která nám mění každodenní cestu. Všechny rozhodnutí děláme jen my sami. Ikdyž si necháváme někdy poradit od ostatních. Nakonec rozhodnutí jsou jen naše. Dlouhodobá rozhodnutí, která jsou nejtěžší, ale i ta krátkodobá. Ta která jsou potřeba každý den, někdy i několikrát za den. Jsou malá, ale jsou také velice důležitá. To jsou ty, které nás posouvají k tomu velkému cíli. Vlastní cestu máme jen a pouze ve vlastních rukou, v rukou našich rozhodnutích. Ale co když je to špatné rozhodnutí? Když se všechno pokazí? Nejen, že se budeme muset v danou chvíli spolehnout sami na sebe. Ale v tuto chvíli jsou nejdůležitější ti, okolo nás, co jsou tu pro nás. Co nám pomůžou se poprat s našim špatným rozhodnutím. Oni tu jsou, věřte mi. Když potřebujete jsou tu přátelé, rodina, co nás v tom nenechají samotné. Když uděláte špatné rozhodnutí, tak to může vypadat, že budete jen vy sami, kdo se s následky bude muset poprat, ale není to tak. Naopak, k

@ Jánské Lázně Dnes na cestě z práce jsem slyšela rozhovor dvou dívek, vím nemá se poslouchat cizí rozhovory, ale nedalo mi to. Bavily se o tom, že když uděláte tu stejnou chybu dvakrát, tak už více šancí by tomu druhému nedaly. Nevím, zda se bavily o příteli, kamarádovi, rodině, ale zaujala mě tato myšlenka. Je opravdu hranice, kolik šancí dáme ostatním, neudělat stejnou chybu? Je rozdíl v tom, jestli je to kamarád, přítel, rodina nebo někdo cizí? Vždyť každý z nás děláme chyby. Povedlo se vám někdy naštvat se na někoho druhého, když udělal stejnou chybu, kterou jste udělali jednou i vy sami? Je potřeba odpustit nebo stačí, když v životě jen tyto chyby přejdete a zkusíte se posunout dál a prostě si jen řeknete, že každý dělá chybu? Věřím, že odpověď je v každém z nás, jelikož to, jak se díváme na chyby ostatních, může být odrazem i našich chyb a někdy překonat chybu toho druhého je součástí překonání vlastní chyby. Zkuste se podívat na to, jestli tu chybu, k

Před pár dny jsem seděla na gauči v bance a čekala jsem než přijdu na řadu...na stolku mě zaujal časopis s titulkem Ne(dokonalost). Hned mi v hlavě prolítlo snad milion myšlenek. Nevím, co se v článku psalo, ale ty samotné myšlenky mě pohltily. Jsme v něčem nedokonalí? Jak a kdo řekl, že může být něco dokonalého. Kde jsou ty pravidla, hranice? Jak můžeme něco přirovnat k dokonalosti, když vlastně nevíme, co přesně je dokonalé. Kdo nám řekl, že to, co prožíváme, co se nám líbí, jací jsme nebo jak něco děláme, není dokonalé. Vždyť přece každý musí mít na dokonalost jiný, svůj vlastní pohled. Je správný, je špatný? Může to vůbec někdo vědět? Myslíme si, že je něco dokonalé, tváří se to tak, ale nemusí to být pravda. Nebo vlastně to může být pravda. Může to být naše pravda. A je to tak správně. Třeba sociální sítě jsou plné dokonalosti – nebo možná ne. Je to podle mě vždycky ve vnímání každého z nás. Ale zároveň ne vždy dokonalost na povrchu je dokonalá uvnitř. Že n

Tohle krátké slovíčko znamená hrozně moc. Má v sobě tolik síly, že se člověk až diví. Jen vyslovení tohoto slovíčka mi vykouzlí úsměv na tváři, takovou má na mě moc a věřím, že i na vás. Před pár dny jsem našla na zemi čtyřlístek a to jsem se jen letmo podívala a hned jsem myslela na štěstí, které by mi mělo přinést. Ale jaké štěstí, to už se nikde nepíše. Co tedy mám čekat. Je to o tom si něco přát a nakonec mít takové štěstí, že to získám. Nebo snad je to být s rodinou, přáteli a cítit se šťastná s těmi, co mám ráda? Myslím si, že je hlavní, když to můj vlastní čas obohatí krásnými vzpomínkami, které mi zůstanou v srdci a budou mi přinášet pocit štěstí, jen si na ně vzpomenu. Někde jsem četla o tom jak je možné zahnat nervozitu tím, že se trénuje spouštěč, který vám spustí šťastné chvíle, které jste si uchovali a přináší vám pocit štěstí. Opravdu má moc, jen vědět jak s ním pracovat. Jak se často říká, štěstí se nedá koupit a je pomíjivé a může vydržet jen malou chv

Občas se snažíme někomu zavděčit v tom, co jsme udělali nebo co jsme vytvořili. Chceme, aby nás pochválili a líbilo se jim to, co děláme. Někdy ale ten pomyslný vděk, na který čekáme od rodičů, přátel, učitelů, v práci a dalších nepřichází. Nebo ještě hůř, nás slova od ostatních zamrzí. Je tedy potřeba se na toto slovíčko podívat z jiného úhlu pohledu. Zkusme se v tom, co děláme zaměřit sami na sebe, aby ten vděk přišel nakonec od nás a ne od ostatních. Vždyť ostatní tu nejsou s námi 24/7. Jsme to my, kdo s námi musí žít celé dny. Pojďme se na to, co jsme udělali, do čeho jsme dali velký kus sebe, abychom něco zvládli, podívat z vlastní strany. Jestli je to dokonalé, což určitě je, bude, bylo, zkusme se pochválit sami za to, co jsme dokázali, na co jsme dali vlastní čas a kousek z nás. Vždyť to by mělo být přece dostačující. Nečekejme na pochvalu od ostatních jen sami od sebe. My jsme nakonec ti kdo pohání naši vlastní sílu v tom abychom něco vytvořili. Ale věřím, že ne v

Mikulov - Svatý kopeček Tak už pro mě začalo definitivně léto. A to jsem s kamarádkou minulý týden říkala, že na koupání je ještě moc brzo (když nás jiná kamarádka zvala na koupák). Ach jak jsme se mýlily.....Uplyne jeden týden a je tu opravdu pořádné léto, kdy jediné, co jde venku dělat, je ležet u vody, číst si knížku a koupat se. Tento víkend pro mě a věřím, že i pro hodně z vás, je jen začátek léta. Kolik nás toho ještě čeká, kolik toho stihneme. Výlety, dovolené, rodina, kamarádi, dobrý drink, hudba, voda a další věci, co léto přináší. To vše si pojďme užít, než ty krásný dva měsíce utečou jako voda..... Můj víkend se přesně nesl v tomto duchu. Už ráno jsem se vydala na výlet s naší Julčou do Mikulova na výšlap a na setkání s rodinou. Nakonec jsem stihla i koupák a kamarády. Asi se budu opakovat, ale fakt mám poslední dobou štěstí na „náhody“. Po cestě autobusem domů do Brna jsem potkala kamarádky, se kterými jsem se mohla domluvit na koupáku ve chvíli, kdy nám

V předešlém článku   https://abitofluck-y.blogspot.com/2020/07/setkani.html  jsem vám psala o tom, jak sedím nad displejem mého mobilu, kde mi pípla zpráva od mé kamarádky....O den později jsem dostala ještě jednu zprávu, ale od jiné slečny. Slečny, kterou už jsem také hrozně dlouho neviděla.... Zničeho nic mi napsala, jestli chci zase přijít na lekce španělštiny, které jsem si od ní brávala. Jen kvůli mému i jejímu vysokému vytížení, už se nedalo pokračovat. S nadšením a nedočkavostí jsem souhlasila. Španělština....ta mě nikdy neomrzí. Tato zpráva mi opět dala možnost se vrátit k tomu, co mě naplňuje a obrovsky baví. Opravdu ten svět nám dává to, co potřebujeme, co nám chybělo nebo co nás má posunout zase o krok dál. Pořád se mi to potvrzuje. Kdyby mi to dalo jen pocit štěstí, možnost na sobě pracovat nebo se jen sejít s osůbkou plnou neskutečné energie, kterou v sobě Evča má. Tak je to přesně to, co teď potřebuji, chci a na co se těším. Tak až vám budu v některém

Když mi v jednu chvíli pípne zpráva na mobilu a podívám se na displej a vidím zprávu od kamarádky, kterou jsem neviděla snad věčnost, tak mě to zahřeje u srdíčka. Svolává nás všechny opět po dlouhé době ke společnému setkání. A tak v hlavě přemítám o tom, jak moc se těším na setkání s mými kamarádkami, které jsem neviděla už několik měsíců. Jak ten čas letí a kolik se toho mezi tím přihodilo. Co vůbec stihnu říct za tu chvilku. Dá se to vůbec všechno povyprávět. Myslím, že je na tom nejdůležitější, že tam prostě budeme. Budeme spolu a užijeme si ty chvíle společně. Z těchto chvil se budeme ještě několik dní těšit a na které budeme zase vzpomínat u dalšího našeho setkání. A jak to taky rychle uteče, jak si spolu sedneme k hrnku cappuccina nebo sklence vínka. Sotva si řekneme pár slov a už se budeme muset zase rozloučit. Rozloučit se ale vědomím, že se zase brzy uvidíme. Taky vám ty chvíle, na které se několik dní těšíte, nakonec tak rychle utečou, že vám přijde, že se ani nest

@ v blízkosti hradu Pernštejn Občas si každý z nás řekne „Kdybych něco udělala / neudělala jinak“. A věříme, že by nám v té jiné cestě bylo lépe. Ale to vždy nemusí být pravda. Myslím si, že bychom na té jiné cestě byli na tom stejně anebo možná i hůř. Třeba je někdy něco potřeba, aby se stalo jinak než nyní sami chceme. Posune nás to tím pravým směrem, který jsme si nakonec stejně vybrali my sami, podvědomě. A je to dobře. Každá strana má dvě mince, ale nikdy nebudeme vědět, jestli jsme zvolili tu správnou. Třeba opravdu obě ty cesty jsou správné a není potřeba přemýšlet o tom, co bychom dělali kdybychom … Věřte tedy, že cesta, kterou jste si zvolili, je ta správná a snažte se méně si pokládat tuto otázku. Vím, není to jednoduché, sama si ji občas položím. Ale ve finále jsou to jen myšlenky přicházející v době, kdy se necítíme moc dobře. A tak je nechme jen přejít nebo projít kolem nás a nezůstaňme na pochybách, že jsme něco v životě udělali špatně. Není možné udělat něco