A bit of Luck-y

Pro každého z nás je dávat rady a poskytovat svoje vlastní názory denním chlebem. Je to dobře nebo naopak špatně? Tu radu nebo vlastní názor řekneme skoro vždy, nehledě na to, jestli to ty další osoby zajímá nebo ne. Ale to patří k nám všem. Chceme a máme potřebu to říct a nedá se to většinou zastavit. A myslím si, že je to dobře. Někdy totiž ty naše rady / názory tomu druhému pomohou, ikdyž je někdy hned zavrhne. Oni v tom člověku zůstanou, ikdyž kolikrát nechce, aby si je pamatoval. Je to součástí nás, ovlivňovat ostatní. Vždyť člověk je sociální tvor a potřebuje toho druhého. Ať jsou to rady, názory, pomoc, přání nebo jen vyslechnutí. To vše k nám patří.  Nechte se tedy ostatními i inspirovat a nad těmi radami nebo jejich názory se zamyslet. Můžou a nebo nemusí být pro nás směrodatné. Ale jsou tu pro nás a jsou úplně zadarmo. To je to nejcennější. Samozřejmě je lepší na určité věci mít odborníky, každý nevíme všechno. I odborníci, ale neví všechno a mohou se občas mýlit.  Je důležit

Občas zjistíte, že jste udělali něco špatně a nebo vás ještě na to někdo upozorní. A to někdy potom vede k tomu, že najedou začnete dělat více chyb a najednou se otočíte a všechno, na co sáhnete, je špatně. Je to tím, že jste najednou vystresovaní ze všeho, co máte udělat.  Hlavně pozor na to, abyste kvůli tomu o sobě nepochybovali. Aby to nevedlo k tomu, že si pak budete myslet, že všechno děláte špatně a opravdu začnete o sobě pochybovat. Udělám to příště dobře? Co když ne?  A najednou se ocitáte v kruhu plném pochybností. Jak z něho teď ven? Rozhodně je nejdůležitější sami sobě říct, že jsme jen lidi a že můžeme udělat něco špatně. Hlavně o sobě nepochybujte jako o člověku. Nikdo vám nevezme to, co si sami o sobě myslíte a jak se cítíte. Proto se zaměřte v tu chvíli sami na sebe. Řekněte si, co jste kdy udělali dobře a na co jste hrdí. Přece nemůžeme umět vše. Máme právo chybovat. Byla bych ráda, kdybyste si z tohoto článku odnesli alespoň jednu věc a to mít DŮVĚRU V SEBE SAMA . Nik

  Někdy přijde situace, ve které se necítíme moc dobře a chceme, aby hned bylo zase lépe. A ono to najednou nejde hned. Nic vlastně v životě nemáme hned. Vždy musíme být trpělivý. Ale to, co by nám nejvíc mělo pomoct je najít naší vnitřní sílu. To je ta síla, která nás drží v těch nejtěžších dnech. Je to ten záchranný bod, který s tou nezastupitelnou trpělivostí nám dává šanci dále žít. Žít ten bezstarostný život plný lásky, štěstí a pohody. A ten chceme všichni, každý den, pořád. Vnitřní síla je ten motor, který nás dokáže rozhýbat i v těch těžkých chvílích. To je to, co bychom si měli budovat sami v sobě. Věřím, že vnitřní sílu má každý z nás a každý z nás s ní umí pracovat. Rozhodně máme všichni umění s ní pracovat, budovat ji a zvětšovat. Nejen, že nám k tomu pomůže sebeláska, protože ta neskutečně pohání ten motor, ale také pocit důležitosti. To, že jsme pro (někoho) ostatní důležití. Že tu máme pro koho být a kdo s námi tvoří tu naši sebelásku, vnitřní sílu a vše, co nás v životě

  Park Lužánky, Brno V jednom z posledních článků jsem psala o naslouchání, což je dle mého názoru neskutečně důležitá vlastnost. Vlastnost, která je zároveň nepostradatelná, když chcete chápat ostatní a chcete si vytvořit vztah s druhými lidmi. Naslouchání ovládá většina introvertů velice dobře a není jim cizí.   Introverti občas mívají pocit, že vlastnosti, které mají, nejsou tak důležité. Ale to se my introverti opravdu mýlíme.  Stačí, když si zkusíme říct naše silné stránky, vlastnosti, které u introvertů ovládají. Vězte, že jsou opravdu cenné. Dnes bych se ráda zaměřila na další vlastnost, která je podle mě úžasná. Tak pojďte nasbírat motivaci sami pro sebe a brát svoje vlastnosti jako důležitým nástrojem pro váš život. Ty jsou jeho součástí a také jej tvoří. Tvoří jej a někdy ani nevíme, že jsou to právě oni, kdo nám udává směr. Co, když se řekne věta "Mluvím, jen když mám co říct" Věřím, že v tuto chvíli si hodně z vás introvertů řekne, že vás to taky vystihuje. Mě tot

Nedávno jsem psala post na Instagramu o tom, jak se občas pereme s myšlenkou, že chceme někam jít a když nikdo nejde s námi, tak se nakonec rozhodneme, že nikam sami nepůjdeme. Toto bylo pro mě něco nemyslitelného v době, když jsem začala žít život sama. Už od malička jsem trávila 24/7 se svojí sestrou, mým dvojčetem.  Nikdy jsem nebyla sama. Nikdy jsem nikam nešla sama a nedej bože, abych někam vycestovala na pár dní sama. Věřím, že takhle to mají i ti, co mají sourozence, nejen dvojčata. Celý svůj život jsem se nikdy necítila sama a nikdy mě nenapadlo jít někam sama. Až jsem se jednou vydala sama do Londýna, žít vlastní život. I to nezabránilo mojí sestře, aby byla sama a přijela za mnou a tak jsme žily v Londýně spolu Ale to už je jiný příběh.  Nyní vám spíše chci dodat odvahu někam vyrazit sami, ať už do kina, divadla, kavárny, na jógu, fitness, koupaliště, výlet, dovolenou.... Říkáte si, vždyť tohle chceme sdílet s přáteli nebo rodinou. Proč tam chodit sami? Dlouho mi trvalo se zb