A bit of Luck-y

Nestyďte se za to, že se vám v životě stalo něco špatného. Každý z nás má svůj příběh a ne vždy jsou dny plné radosti.  Myslím, že říct, že všichni máme svoje starosti, je pravdivé. Podle mě neexistuje nikdo, kdo by neměl svoje vlastní problémy, starosti, špatné dny nebo špatná rozhodnutí. To vše patří k nám lidem. Každý den zažijeme tolik věcí, že je nemyslitelné, aby všechny byly skvělé.  Proto nezapomeňte, že když máte nějaký problém, se s ním někomu svěřit nebo se s někým poradit (odborně i neodborně). Každý potřebujeme v danou chvíli pochopení a přijde, když se o to nebudete bát podělit. Všichni máme někoho, kdo by naši situaci mohl pochopit a pomoct nám se podívat na vše zpovzdálí nebo z nezaujaté strany. Zkusit nám si s tím poradit.  Vím, že nakonec jsou to naše kroky nebo činy, které je vyřeší, ale podporu potřebuje každý z nás. Pocit vědět, že na to nejste sami a že nejste jediní, kdo má nějaké vlastní problémy, je k nezaplacení hlavně ve chvíli, kdy nevidíme cestu ven. Kdy po

Občas si v poslední době každý z nás položí otázku, co mi ta "korona vzala nebo naopak dala". Já se většinou snažím dívat na to pozitivní. Nechci tedy psát o tom, co mi vzala, protože toho je jako u většiny z vás hodně.  Spíše je teď podle mě potřeba se podívat na to dobré. A troufám si říct, že většině z nás dala zejména to, že jsme se museli podívat na to, jak žijeme nyní a jestli nás ten život naplňuje. Zda nám něco nechybí, zda nás práce a volný čas opravdu naplňuje, nebo jestli není čas si stanovit priority.  I já jsem si prošla tímto vynuceným zhodnocením. A musím říct, že nakonec z toho všeho mám skvělý pocit. Opravdu někdy platí, že všechno špatné je k něčemu dobré.  Ve chvíli, kdy si člověk myslí, že má všechno pevně v rukou a drží se plánu, tak nakonec zjistí, že to tak není a musí překopat vše, čeho se předtím držel a co si myslel, že ho k cíli povede. To, že nakonec prostě ty překážky nejdou přeskočit, tak vás donutí se podívat na vše jinak. Je to dobře nebo špatn

Emoce jsou v některých okamžicích tak obrovské až se nás snaží roztrhnout. Ikdyž některé umí být špatné, tak většinou si připomínáme jen ty krásné. Ty, na které nikdy nechceme zapomenout.  Najednou přijdou a jsme jich plní. Tak plní, že se to někdy nedá ani popsat. Citliví lidé pak mohou brečet (ale to prosím taky nikdy neodsuzujte, každý své vlastní emoce zvládá jinak).  Někdo dokonce nebrečí jen tak a emoce v sobě drží a to také není nejlepší. Ale každý je opravdu zvládá jinak, naopak si pomáhejme je zvládat. Buďme tu pro ostatní, když potřebují zvládnout své emoce.  Nebojte se emoce projevit. Jsme jen lidé, kteří mají emoce a kteří se je snaží zvládat a zároveň  dávat do všeho, co děláme, aby nám to všechno dávalo smysl. A když ty emoce máme, tak to opravdu v tu danou chvíli dává smysl a stojí to za to. Někdy nevíme proč, ale cítíme to. To nás posouvá v životě dál.  Když cítíte emoce, které vás chtějí posunout dál, tak se je snažte poslechnout. Myslí to s vámi dobře. Znají vás. Ví,

Hodně věcí, do kterých se pustím, se snažím dělat na sto procent. Když nemůžu, tak mě to nebaví a nějak to pro mě ztrácí důvod tu danou věc dělat. Jestli si pamatujete, jak jsem psala o španělštině, do které jsem se nedávno znovu pustila. Tak jsem s ní tak stejně rychle skončila, necítím se nyní na to, abych ji dělala na sto procent. Pak mě to nebaví a nemá to pro mě význam. Mám to takto u hodně činností, které dělám.  Třeba před pár dny jsem byla na józe a kvůli mému loktu, který jsem si před nedávnem namohla, nebylo pro mě možné jógu praktikovat na sto procent. Je to pak frustrující. Máte to taky tak, že když se pro něco nadchnete, tak do toho chcete dát vše a když to nejde tak s tím většinou skončíte? Nebo naopak vás to ještě více motivuje? Já bych řekla, že je to většinou pokaždé jinak. Někdy se člověk překoná a dělá tu danou věc, jak jen to jde, ale někdy to prostě zahodí a jde dál. Zkusí zase něco nového. Vždyť není nikde řečeno, že se vše musí dělat na sto procent. Tak proč se t

Před několika týdny jsem měla hrozně dlouhý den. Občas, když do mého dne přidám aktivitu navíc, tak se mi zdá, že je můj den nekonečný. Ale užívám si to. Svůj den jsem obohatila ranní španělštinou. Po hooodně dlouhé době jsem opět zasedla k učení. Tu španělštinu se už učím skoro deset let a pořád jsem začátečník a jen začínám furt dokola... Máte to taky tak někdo s nějakým jazykem? Vracíte se k němu pořád a pořád dokola a máte pocit, že jste stále na začátku?  Na lekci španělštiny jsem od Evči (moji lektorky) dostala tip na seriál ve španělštině. Seriál najdete na Netflixu a jmenuje se Holky na drátě (Cable Girls). Dostat něco za úkol a splnit ho se mi kolikrát nechce, ale někdy jsou ty dobré tipy potřeba. Zase nás posunou o kousek dál.  Tedy po tom celém dni jsem se rozhodla ještě na tento seriál podívat a strávit tak další hodinu u „učení“. Ale opak byl pravdou, nejen, že seriál je skvělý, ale také jsem se hned v prvním díle motivovala a měla možnost zapřemýšlet. Opět se mi potvrdilo