A bit of Luck-y

Často si všímám, nejen sama na sobě, že se snažím/e přizpůsobit extrovertnímu světu. Ono se není čemu divit, ten extrovertní svět je plný zážitků, lidí, věcí. To vše chceme mít všichni, ale je těžké pro nás introverty držet krok. Chvíli vydržíme, ale dříve či později zjistíme, že už nás to neobohacuje. Zejména, když začneme stárnout - nejsme mladí, plní energie, elánu a chtíče poznat něco nového. Málo z nás pozná, že to ale není svět, který bychom my introverti chtěli. Je to podle mého názoru svět pro extroverty. Touha po tom, vše mít, vše zažít. A kde je to, jak se cítíme, pohoda, klid, pochopení, hloubka toho všeho? Až když jsem ve věku, kdy konečně zjišťuji, že se za ním opravdu nemusím hnát, ale že si můžu užít ten svůj vnitřní svět a energii, klid a pohodu, který tento svět také nabízí, začínám si uvědomovat samu sebe. Tu hloubku všeho okolo nás. Nedělat vše jen povrchně a na chvilku.  On se ten extrovertní svět dá zvládat nějakou dobu, ale ne moc dlouho. Pokud už v tom my int...

Na začátku každého nového roku nás naše myšlenky zavedou k porovnávání. Porovnávání toho, co se v loňském roce událo s tím, co jsme si chtěli splnit. Ale myslím, že bychom všichni měli přestat vše porovnávat a žít přítomným okamžikem. Vždycky totiž všechno nějak dopadne, jestli na tom z celého srdce pracujeme a nebo naopak nepracujeme vůbec. Někdy by bylo potřeba se zastavit a nic neřešit, prostě si užívat to, co máme teď. Ne každý může mít to, co máme my teď. Být vděční i za to, když něco nedopadlo podle našich představ, protože nikdy nevíme, co by se mohlo stát, kdyby to přesně podle těchto našich představ dopadlo. Nikdo nám totiž nezaručí, že to, co jsme chtěli, bylo to správné pro nás. Vnímat každou chvilku našeho života, je přece NOVÝ ROK, který nám dává plno nových příležitostí, času, radosti, lásky, klidu, který si můžeme užívat, pokud budeme chtít. V novém roce nepřemýšlejte o něčem, co se mělo stát, ale o tom, co máte teď a tady. To vám nikdo nevezme.  I drobnosti a okamži...

Právě nyní sedím ve vlaku, na cestě za novým domovem, novým městem, mou rodinou, ale bez přátel, práce a vším, co jsem si za posledních několik let vybudovala v Brně. Sedím ve vlaku a přemýšlím o svém životě. Proč jsem se ale na tu cestu nevydala již dříve? Co mě brzdilo a proč? Rozhodla jsem se překročit překážku sama před sebou a svými vymyšlenými překážkami.  Tento článek je pro ty, kteří stojí před nějakým těžkým rozhodnutím. Nebojte se, změna je život a to dobré, co s vámi má zůstat, zůstane. Někdy stojíme před rozhodnutím, vydat se na cestu, kterou chceme v danou chvíli jít a zažít. Je to někdy opravdu těžké, vždyť nikdy nevíme, co nás na té cestě potká. Často se říká, že cesta je cíl a je to to nejdůležitější, co ve svém životě můžeme prožít. S tímto tvrzením souhlasím, ale věřím, že každý se bojí nástrah, které na té dané cestě může být.  Třeba já, než se na danou cestu vydám, si ještě v hlavě vytvořím milión hypotéz, jaké překážky, mě můžou potkat. A pak mi to kolikrá...

  Už zbývají jen tři dny do Štědrého dne...pro mě je i poslední den před Vánoci v práci za mnou. Zítra mě čeká velké stěhování a s tím spojené přání všeho dobrého nejen pro sebe, ale také pro vás všechny, kteří jste si našli chvilku na pár slov ode mě.  Moc vám všem přeji krásnou vánoční atmosféru, smích, vůni vánoční cukroví, pohodu, vánoční pohádky, vánoční písničky, bramborový salát a hlavně společné chvíle s rodinou. Věřím ve výjimečnost každého z nás a to, že všichni se nějakým způsobem alespoň trochu doplňujeme a přinášíme jeden druhému to, co si zrovna přejeme a nebo co potřebujeme a třeba o tom ani nevíme.  Nebudu psát tipy na dárečky, je na to nejen pozdě, ale sama s tím mám vždycky velké problémy... spíš bych vám ráda poslala pár tipů pro zpříjemnění vánočního času: - sedněte si na chvilku s někým z vaší rodiny nebo známých a nechte ho říct vám nějakou drobnost o sobě...ať jste si zase o něco blíž, - běžte se ještě jednou projít po setmění na vánoční výzdobu do ...

Tohle téma mám hrozně ráda a často se jím ve svém životě zabývám. Pozoruji na sobě občas ztrátu energie a proto hledám možnosti, jak si energii zase dobít. V knize Síla introvertů jsem narazila na to, že my introverti v dobíjení energie, jsme úplně jiní než extroverti. Ti si dobíjí energii tím, že jsou mezi lidmi. Takže dnešní svět plný možností, je pro ně úžasný. Ale co my introverti? Nám introvertům podle zmíněné knihy pomáhá dobíjet energii hlavně tak, že jsme sami se sebou a že nemáme moc podnětů kolem sebe. Až s touto knihou začínám chápat, proč mi moje energie mizí. Opravdu není lehké ve světě, který je uzpůsoben pro extroverty, mít stále dobitou energii a pracovat naplno.  Už se skoro nikde (hlavně v práci) nezabývají tím, že pro nás introverty není lehké fungovat na sto procent v každé situaci, protože nám dříve nebo později energie dojde. Potřebujeme prostě více času. Nebojte se opravdu zaměřit na to, že ve chvíli, kdy se cítíte bez energie, se proste uzavřít do sebe a bý...

  Tento blog jsem spustila na konci června, ale moje první články vyšly už minulé Vánoce. Ano těsně před Vánoci, kdy jsem si pročítala články mých oblíbených blogerek a představovala si, jak tyto články píši i já sama a že na druhé straně počítače bude někdo, koho budu moci také motivovat a nějakým způsobem inspirovat.  Ale jelikož letošní Vánoce pro mě nese plno změn, nemám čas nasát vánoční atmosféru a psát článek plný vánočních drobností.  Ale přesto bych ráda v toto článku psala o pokoře a díkůvzdání, které jsou Vánoce naplněny, jelikož jsou zde tyto krásná slova všude kolem nás. Někdy si to neuvědomujeme, ale potkáváme mnoho lidí, zejména z rodiny a přináší s sebou lásku, pohodu, klid. A věřím, že v tuto vánoční dobu s sebou nesou zejména pokoru, protože ví, že nejsou na světě sami a že nedokáží vše sami a že ví, že tu mají i své blízké, kteří jim mohou pomoci. Není přece potřeba, abychom vše zvládali jen sami. V Americe před pár dny již oslavili den díkůvzdání. V na...

Když nastane chvíle, kdy víte, že jste něco udělali špatně, je dobré se umět omluvit a  přijmout vlastní chybu. Přiznat ji tomu druhému a to nahlas. To vás posune dál a rozhodně to posune i toho druhého. Umění přiznat chybu je rozhodně jedno z nejtěžších věcí v našem životě. Ne všichni se chceme omlouvat. Raději budeme křičet kolem sebe a hledat viníky v někom jiném, i když víme, že to není správné.  Ta úleva je to nejlepší, co můžete sami pro sebe udělat a zároveň také i pro ostatní. Říct někomu, že jste něco udělali špatně není jednoduché a to víme všichni. Proto uznání a vzájemné porozumění od druhé osoby by měla přijít hned vzápětí. A kdyby nepřišla, tak vždy víte, že jste to udělali vy správně. Umějte ocenit i sami sebe, že jste to dokázali. Buďte upřímní nejen sami k sobě ale i k ostatním. Většina, budete se divit, omluvu přijme a někdy začnou brát v tu chvíli i vinu na sebe a to váš vztah posune na mnohem vyšší úroveň.  A nemyslím tím jen vztah mezi partnery. Vztah...

Občas zapomínám na to, že jsou stále lidé, kteří se mají hůř než já a nemají stejné možnosti jako já.  Pro mě je např. jedno z věcí, na které jsem hrdá a ráda na ně vzpomínám, je moje cestování. Často si říkám, kolik jsem toho ještě neviděla a co chci ještě všechno poznat. A potom najednou potkám člověka, který nikdy nebyl u moře. Pak v tu chvíli si uvědomím, že jsou lidé, kteří nemají štěstí jako já. A že to není jen o cestování. Je toho mnohem více v životě. Každý bychom si měli připomínat krásné zážitky z našich životů, jelikož ne pro všechny jsou reálné. A nemusí to být ani o tom, že by oni tyto zážitky nechtěli, ale že je nemohou mít.  Je úžasný, když má člověk ambice a cíle, tak je to správně a tak by to podle mě mělo být. Pokud je někdo nemá, tak je ochuzen o to, co může v životě zažít a dokázat. Ty nás táhnou dál k našim přáním.  Občas si připomeňte, co v životě máte a co jiní lidé mít nemohou. Buďte ale zároveň těmi, kdo i ostatním tyto vaše vzpomínky přejí. Z...

Občas dostávám otázku, jak to mám jako introvert s cizími lidmi. To je jedna z prvních otázek, co lidi napadne, když o sobě řeknu, že jsem introvert. Proto se někdy ptám i sama sebe. Proč je to vůbec něco, na co se mě někdo musí ptát? Proč je pro tento svět důležitost kladena na umění být obklopen cizími lidmi a umět s nimi jednoduše komunikovat? Podle mě je, ale důležitější otázka.... Jak s nimi komunikovat. Umění komunikovat s lidmi je důležité. Ne umění být jimi obklopen.  Jak s nimi tedy komunikujeme? Dáváme jim vědomí, že mají možnost nám opravdu důvěřovat. Hlavně se o ostatní zajímáme jako o lidi a umíme se s nimi bavit zejména i o nich. A také samozřejmě jim umíme naslouchat. To je to, co nás introverty dělá důležitými. Možná není jednoduché být mezi cizími lidmi, ale pokud vám ti cizí lidé dají šanci, tak rozhodně s vámi budou chtít zůstat a budou chtít být okolo vás.  Když tedy občas dáme šanci cizím lidem, aby nás obklopovali, budou to oni, kdo nás nebudou chtít nech...

Nedávno jsem si sepsala do deníku, co je pro mě v práci nejdůležitější mít nejen mezi kolegy, klienty, ale i v životě s mými přáteli, rodinou a dalšími. Nejcennější a nejdůležitější věc, kterou na světě můžete dostat, získat a hlavně darovat je důvěra. Důvěru je velice těžké vybudovat, ale na druhou stranu tak jednoduché ztratit. Troufám si říct, že ji každý hledáme celý život v lidech okolo nás. Potřebujeme vědět, na koho se můžeme spolehnout, komu se svěřit a kdo nás nezradí.  Říká se, že nejprve by měl člověk zamést před vlastním prahem. Zkuste být tedy nejprve lidmi, kterým mohou druzí důvěřovat. Buďte upřímní k sobě a k ostatním okolo vás. Někteří se bojí být upřímní, protože se to ostatním nebude líbit. Nebojte se proto ostatním ukázat i něco špatného. Většina by vás měla alespoň zkusit pochopit, protože se každému z nás dějí i špatné věci. Tím se buduje důvěra. V práci jsem se naučila, že je dobré říct klientům i to, co by se jim nemuselo líbit. Právě proto, aby věděli, co o...

Nestyďte se za to, že se vám v životě stalo něco špatného. Každý z nás má svůj příběh a ne vždy jsou dny plné radosti.  Myslím, že říct, že všichni máme svoje starosti, je pravdivé. Podle mě neexistuje nikdo, kdo by neměl svoje vlastní problémy, starosti, špatné dny nebo špatná rozhodnutí. To vše patří k nám lidem. Každý den zažijeme tolik věcí, že je nemyslitelné, aby všechny byly skvělé.  Proto nezapomeňte, že když máte nějaký problém, se s ním někomu svěřit nebo se s někým poradit (odborně i neodborně). Každý potřebujeme v danou chvíli pochopení a přijde, když se o to nebudete bát podělit. Všichni máme někoho, kdo by naši situaci mohl pochopit a pomoct nám se podívat na vše zpovzdálí nebo z nezaujaté strany. Zkusit nám si s tím poradit.  Vím, že nakonec jsou to naše kroky nebo činy, které je vyřeší, ale podporu potřebuje každý z nás. Pocit vědět, že na to nejste sami a že nejste jediní, kdo má nějaké vlastní problémy, je k nezaplacení hlavně ve chvíli, kdy nevidíme ces...

Občas si v poslední době každý z nás položí otázku, co mi ta "korona vzala nebo naopak dala". Já se většinou snažím dívat na to pozitivní. Nechci tedy psát o tom, co mi vzala, protože toho je jako u většiny z vás hodně.  Spíše je teď podle mě potřeba se podívat na to dobré. A troufám si říct, že většině z nás dala zejména to, že jsme se museli podívat na to, jak žijeme nyní a jestli nás ten život naplňuje. Zda nám něco nechybí, zda nás práce a volný čas opravdu naplňuje, nebo jestli není čas si stanovit priority.  I já jsem si prošla tímto vynuceným zhodnocením. A musím říct, že nakonec z toho všeho mám skvělý pocit. Opravdu někdy platí, že všechno špatné je k něčemu dobré.  Ve chvíli, kdy si člověk myslí, že má všechno pevně v rukou a drží se plánu, tak nakonec zjistí, že to tak není a musí překopat vše, čeho se předtím držel a co si myslel, že ho k cíli povede. To, že nakonec prostě ty překážky nejdou přeskočit, tak vás donutí se podívat na vše jinak. Je to dobře nebo š...

Emoce jsou v některých okamžicích tak obrovské až se nás snaží roztrhnout. Ikdyž některé umí být špatné, tak většinou si připomínáme jen ty krásné. Ty, na které nikdy nechceme zapomenout.  Najednou přijdou a jsme jich plní. Tak plní, že se to někdy nedá ani popsat. Citliví lidé pak mohou brečet (ale to prosím taky nikdy neodsuzujte, každý své vlastní emoce zvládá jinak).  Někdo dokonce nebrečí jen tak a emoce v sobě drží a to také není nejlepší. Ale každý je opravdu zvládá jinak, naopak si pomáhejme je zvládat. Buďme tu pro ostatní, když potřebují zvládnout své emoce.  Nebojte se emoce projevit. Jsme jen lidé, kteří mají emoce a kteří se je snaží zvládat a zároveň  dávat do všeho, co děláme, aby nám to všechno dávalo smysl. A když ty emoce máme, tak to opravdu v tu danou chvíli dává smysl a stojí to za to. Někdy nevíme proč, ale cítíme to. To nás posouvá v životě dál.  Když cítíte emoce, které vás chtějí posunout dál, tak se je snažte poslechnout. Myslí to s vám...

Hodně věcí, do kterých se pustím, se snažím dělat na sto procent. Když nemůžu, tak mě to nebaví a nějak to pro mě ztrácí důvod tu danou věc dělat. Jestli si pamatujete, jak jsem psala o španělštině, do které jsem se nedávno znovu pustila. Tak jsem s ní tak stejně rychle skončila, necítím se nyní na to, abych ji dělala na sto procent. Pak mě to nebaví a nemá to pro mě význam. Mám to takto u hodně činností, které dělám.  Třeba před pár dny jsem byla na józe a kvůli mému loktu, který jsem si před nedávnem namohla, nebylo pro mě možné jógu praktikovat na sto procent. Je to pak frustrující. Máte to taky tak, že když se pro něco nadchnete, tak do toho chcete dát vše a když to nejde tak s tím většinou skončíte? Nebo naopak vás to ještě více motivuje? Já bych řekla, že je to většinou pokaždé jinak. Někdy se člověk překoná a dělá tu danou věc, jak jen to jde, ale někdy to prostě zahodí a jde dál. Zkusí zase něco nového. Vždyť není nikde řečeno, že se vše musí dělat na sto procent. Tak proč ...

Před několika týdny jsem měla hrozně dlouhý den. Občas, když do mého dne přidám aktivitu navíc, tak se mi zdá, že je můj den nekonečný. Ale užívám si to. Svůj den jsem obohatila ranní španělštinou. Po hooodně dlouhé době jsem opět zasedla k učení. Tu španělštinu se už učím skoro deset let a pořád jsem začátečník a jen začínám furt dokola... Máte to taky tak někdo s nějakým jazykem? Vracíte se k němu pořád a pořád dokola a máte pocit, že jste stále na začátku?  Na lekci španělštiny jsem od Evči (moji lektorky) dostala tip na seriál ve španělštině. Seriál najdete na Netflixu a jmenuje se Holky na drátě (Cable Girls). Dostat něco za úkol a splnit ho se mi kolikrát nechce, ale někdy jsou ty dobré tipy potřeba. Zase nás posunou o kousek dál.  Tedy po tom celém dni jsem se rozhodla ještě na tento seriál podívat a strávit tak další hodinu u „učení“. Ale opak byl pravdou, nejen, že seriál je skvělý, ale také jsem se hned v prvním díle motivovala a měla možnost zapřemýšlet. Opět se mi ...

Pro každého z nás je dávat rady a poskytovat svoje vlastní názory denním chlebem. Je to dobře nebo naopak špatně? Tu radu nebo vlastní názor řekneme skoro vždy, nehledě na to, jestli to ty další osoby zajímá nebo ne. Ale to patří k nám všem. Chceme a máme potřebu to říct a nedá se to většinou zastavit. A myslím si, že je to dobře. Někdy totiž ty naše rady / názory tomu druhému pomohou, ikdyž je někdy hned zavrhne. Oni v tom člověku zůstanou, ikdyž kolikrát nechce, aby si je pamatoval. Je to součástí nás, ovlivňovat ostatní. Vždyť člověk je sociální tvor a potřebuje toho druhého. Ať jsou to rady, názory, pomoc, přání nebo jen vyslechnutí. To vše k nám patří.  Nechte se tedy ostatními i inspirovat a nad těmi radami nebo jejich názory se zamyslet. Můžou a nebo nemusí být pro nás směrodatné. Ale jsou tu pro nás a jsou úplně zadarmo. To je to nejcennější. Samozřejmě je lepší na určité věci mít odborníky, každý nevíme všechno. I odborníci, ale neví všechno a mohou se občas mýlit.  J...

Občas zjistíte, že jste udělali něco špatně a nebo vás ještě na to někdo upozorní. A to někdy potom vede k tomu, že najedou začnete dělat více chyb a najednou se otočíte a všechno, na co sáhnete, je špatně. Je to tím, že jste najednou vystresovaní ze všeho, co máte udělat.  Hlavně pozor na to, abyste kvůli tomu o sobě nepochybovali. Aby to nevedlo k tomu, že si pak budete myslet, že všechno děláte špatně a opravdu začnete o sobě pochybovat. Udělám to příště dobře? Co když ne?  A najednou se ocitáte v kruhu plném pochybností. Jak z něho teď ven? Rozhodně je nejdůležitější sami sobě říct, že jsme jen lidi a že můžeme udělat něco špatně. Hlavně o sobě nepochybujte jako o člověku. Nikdo vám nevezme to, co si sami o sobě myslíte a jak se cítíte. Proto se zaměřte v tu chvíli sami na sebe. Řekněte si, co jste kdy udělali dobře a na co jste hrdí. Přece nemůžeme umět vše. Máme právo chybovat. Byla bych ráda, kdybyste si z tohoto článku odnesli alespoň jednu věc a to mít DŮVĚRU V SEBE S...

  Někdy přijde situace, ve které se necítíme moc dobře a chceme, aby hned bylo zase lépe. A ono to najednou nejde hned. Nic vlastně v životě nemáme hned. Vždy musíme být trpělivý. Ale to, co by nám nejvíc mělo pomoct je najít naší vnitřní sílu. To je ta síla, která nás drží v těch nejtěžších dnech. Je to ten záchranný bod, který s tou nezastupitelnou trpělivostí nám dává šanci dále žít. Žít ten bezstarostný život plný lásky, štěstí a pohody. A ten chceme všichni, každý den, pořád. Vnitřní síla je ten motor, který nás dokáže rozhýbat i v těch těžkých chvílích. To je to, co bychom si měli budovat sami v sobě. Věřím, že vnitřní sílu má každý z nás a každý z nás s ní umí pracovat. Rozhodně máme všichni umění s ní pracovat, budovat ji a zvětšovat. Nejen, že nám k tomu pomůže sebeláska, protože ta neskutečně pohání ten motor, ale také pocit důležitosti. To, že jsme pro (někoho) ostatní důležití. Že tu máme pro koho být a kdo s námi tvoří tu naši sebelásku, vnitřní sílu a vše, co nás v ži...

  Park Lužánky, Brno V jednom z posledních článků jsem psala o naslouchání, což je dle mého názoru neskutečně důležitá vlastnost. Vlastnost, která je zároveň nepostradatelná, když chcete chápat ostatní a chcete si vytvořit vztah s druhými lidmi. Naslouchání ovládá většina introvertů velice dobře a není jim cizí.   Introverti občas mívají pocit, že vlastnosti, které mají, nejsou tak důležité. Ale to se my introverti opravdu mýlíme.  Stačí, když si zkusíme říct naše silné stránky, vlastnosti, které u introvertů ovládají. Vězte, že jsou opravdu cenné. Dnes bych se ráda zaměřila na další vlastnost, která je podle mě úžasná. Tak pojďte nasbírat motivaci sami pro sebe a brát svoje vlastnosti jako důležitým nástrojem pro váš život. Ty jsou jeho součástí a také jej tvoří. Tvoří jej a někdy ani nevíme, že jsou to právě oni, kdo nám udává směr. Co, když se řekne věta "Mluvím, jen když mám co říct" Věřím, že v tuto chvíli si hodně z vás introvertů řekne, že vás to taky vystihuj...

Nedávno jsem psala post na Instagramu o tom, jak se občas pereme s myšlenkou, že chceme někam jít a když nikdo nejde s námi, tak se nakonec rozhodneme, že nikam sami nepůjdeme. Toto bylo pro mě něco nemyslitelného v době, když jsem začala žít život sama. Už od malička jsem trávila 24/7 se svojí sestrou, mým dvojčetem.  Nikdy jsem nebyla sama. Nikdy jsem nikam nešla sama a nedej bože, abych někam vycestovala na pár dní sama. Věřím, že takhle to mají i ti, co mají sourozence, nejen dvojčata. Celý svůj život jsem se nikdy necítila sama a nikdy mě nenapadlo jít někam sama. Až jsem se jednou vydala sama do Londýna, žít vlastní život. I to nezabránilo mojí sestře, aby byla sama a přijela za mnou a tak jsme žily v Londýně spolu Ale to už je jiný příběh.  Nyní vám spíše chci dodat odvahu někam vyrazit sami, ať už do kina, divadla, kavárny, na jógu, fitness, koupaliště, výlet, dovolenou.... Říkáte si, vždyť tohle chceme sdílet s přáteli nebo rodinou. Proč tam chodit sami? Dlouho mi trv...